EKUMENICKÉ OKÉNKO

Jistě jste si již někdy všimli, že nás – lidí – je velmi mnoho. Někteří jsou černí, někteří žlutí, jiní rudí a někteří jsme bílí. Tito lidé také vyznávají různá náboženství, hlásí se k různým církvím s různými eklesiologiemi – zkrátka: jeden je křesťan, druhý islám, třetí salám a čtvrtý je sám. Problém je v tom, že naše společnost neví, jak si s tím poradit. Někteří jedinci – v čele s Davidem Bělohradským – říkají: „Nechme být! Dobře tak.“ Jiní zase volají: „Huš! Rozehnat!“, a další (převážně ti nevyhranění) tiše šeptají: „Huš! Dobře tak!“. Otázkou je, který z těchto pohledů je správný. Někteří říkají, že ten první, jiní píší, že ten druhý, a další signalizují, že také ten první.

Já osobně pohlížím na celu záležitost s velkým nadhledem. Mám totiž pocit, že, i když dnešní člověk není jen člověk racionalistický a pozitivistický, neorientuje se jen na empirické verifikaci, nýbrž ví, že náš život má dimenze, které přesahují pouhé pozitivistické postižení – je to v podstatě člověk nenáboženský. Tím míním, že říká-li někdo o sobě např., že je salám (a zde trochu narážím na Mahátmá Č. Čikitu), nemusí to vždy prožívat s takovou naléhavostí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Mé stanovisko tedy zní: „Žijme napříč!“.

Pan Čocháči ve spolupráci s kardinálem Psem

                             

Osvětový spolek Nesouhlas!